Madagaskar 2024

Výpravu na největší ostrov Afriky Madagaskar jsme plánovali více jak rok a půl dopředu, což je u takovýchto výprav více než nutné. Termín pro výpravu jsme zvolili polovinu srpna, jelikož právě v srpnu a v září se v této oblasti vyskytují velryby, které jsme samozřejmě chtěli vidět. Letenky jsme začali řešit rok dopředu, jelikož to je doba, kdy letecké společnosti začínají letenky nabízet. Ceny z Prahy i Vídně však byly velmi vysoké ve srovnání s předešlým rokem, a tak jsme čekali, zda cena ještě klesne. Bohužel tomu tak nebylo a cena neustále stoupala až do závratných výšin. Čtyři měsíce před odletem už tedy bylo víc než nutné letenky koupit (vše ostatní už bylo zaplacené). Nakonec se mi podařilo najít letenky za velmi dobrou cenu, malinko háček ale byl v tom, že byly z Káhiry! Takže bylo potřeba sehnat další letenky z Prahy do Káhiry. Naštěstí se právě otevírala nová přímá linka Praha – Káhira od Egypt Air, takže bylo rozhodnuto, poletíme přes Káhiru, kde budeme mít vždy jeden až dva dny pauzu, kterou využijeme k prohlídce egyptských památek.

Krátce po poledni 4. srpna jsme se tedy v počtu 16 osob sešli na pražském letišti. Odbavení proběhlo bez problémů a i objemnější příruční zavazadla s fototechnikou nám schválili vzít s sebou na palubu. Odlet z Prahy měl být v 16:20, ale když jsem okolo 15. hodiny koukal na flight radar, jakým letadlem poletíme, tak jsem zjistil, že letadlo ještě ani nevzlétlo z Káhiry! A za chvilku se opravdu na tabulích objevila informace o zpoždění a plánovaném odletu v 19:10. Čekání si tedy většina z nás zpříjemnila v letištního salonku. I díky velké bouřce nad letištěm došlo k dalšímu zpoždění a z Prahy jsme odlétli až okolo 21. hodiny. To jsme ale ještě neměli ani tušení, jaké zpoždění nás bude čekat cestou zpět! Na hotel v Káhiře jsme se dostali až hodně dlouho po půlnoci, šli jsme tedy rychle do postelí, jelikož ráno nás čekala prohlídka pyramid v Gíze.

Ráno jsme vyrazili pronajatým minibusem s průvodcem na celodenní výlet zaměřený na prohlídku pyramid. Káhira s Gízou je obrovské město, kde žije víc jak 21 milionů obyvatel, chvilku tedy trvalo, než jsme se hustou dopravou dostali k pyramidám v Gíze. Když člověk tyto monumentální stavby vidí na vlastní oči a když se podívá i dovnitř, tak prostě nemůže uvěřit tomu, že toto dokázali postavit lidé bez jakékoliv moderní techniky. Egyptský průvodce, který má vystudovanou historii, nám ke všemu dával odborný, ale i pro laiky zajímavý komentář. Po pyramidách jsme se šli samozřejmě kouknout ještě na sfingu a pak hurá na oběd. Po něm jsme pak zamířili na prohlídku do výrobny papyrusu a parfémů, takže po zbytek dne jsme všichni nádherně voněli. :-) Pak jsme se přemístili na prohlídku dalších pyramid do Saqqary, kde jsme si jednu z pyramid prohlédli i zevnitř, no určitě to není nic pro klaustrofobiky. Výlet jsme pak zakončili návštěvou muzea se sochou Ramessese a dalších historických děl.

Jelikož náš následující let z Káhiry do Addis Ababy s Ethiopian Airlines odlétal v půl čtvrté ráno, tak jsme si předtím ještě stihli dát šlofíčka na hotelu. I na tomto letu nás čekalo zpoždění, i když proti tomu z Prahy bylo zanedbatelné. Po zhruba čtyřech hodinách jsme přistáli na letišti v Addis Ababě, jehož zajímavostí je, že leží v nadmořské výšce 2334 metrů nad mořem! Zde jsme měli na přestup přibližně 3 hodiny, které jsme si opět prodloužili asi o hodinové zpoždění. Pak už nás čekal poslední čtyřhodinový let na Nosy Be, což je menší ostrov na severozápadě Madagaskaru. Cestou z okénka jsme viděli i „bájný“ ostrov Aldabra, o kterém natočil celovečerní film Steve Lichtag. Na letišti v Nosy Be jsme museli vyplnit příletové kartičky a zaplatit vstupní víza a krom těch oficiálních i ty neoficiální, tedy každému policistovi nebo celníkovi dát pár dolarů za hladké vpuštění do země. Díky obrovské chudobě jsou tu prostě korupce a úplatky součástí běžného života a bez nich to tu nejde, naštěstí se nejedná o žádné horentní sumy. Před letištěm už nás čekaly tři mikrobusy, kterými cesta do přístavu zabrala necelou hodinu. Tam už nás vyhlížel majitel resortu, který nás přivítal místním kvalitním rumem. Dvěmi loďkami jsme se pak přesunuli do resortu na sousedním ostrově Nosy Komba, kam jsme dorazili se západem slunce.

Na resortu jsme se ale moc dlouho „neohřáli“, jelikož druhý den brzy ráno jsme vyrazili na čtyřdenní výlet po severu Madagaskaru. Večeře po příjezdu byla naprosto vynikající a stejně tak to bylo s veškerým jídlem na resortu, místní kuchař byl prostě virtuóz a cokoliv vyšlo z kuchyně, bylo koncertem pro chuťové buňky. Na stole samozřejmě nechyběly ryby a mořské plody, ale často jsme měli také maso ze zebu, které je velmi dobré a na cestě jsme jednou ochutnali i jazyk ze zebu, což byla také delikatesa. Nechyběly ani skvělé deserty a samozřejmě různé místní čerstvé ovoce. No a když už jsme u toho jídla, tak musím zmínit i pití… Místní pivo není vůbec špatné a pár lahví o obsahu 0,6 litru jsme zde vypili, ale hlavně tu mají velmi dobrý třtinový rum, který navíc dochucují (macerují) různými místními produkty. Nejlepší byly ty čokoládové nebo vanilkové, ale v nabídce byly i třeba mangové, kokosové, pepřové, zázvorové, kávové a mnohé další. ;-)

Další ráno jsme tedy z resortu vyrazili loděmi na „velký“ Madagaskar. Zajímavé je, že při plavbě na lodi musí mít na sobě všichni pasažéři záchranné vesty, což je hlavně v přístavech důkladně kontrolováno. V přístavu jsme nastoupili do třech dodávek a průvodce nám dělal místní „Bob Marley“. První den výletu jsme se přesouvali k parku Ankarana, kam je to z přístavu necelých 150 kilometrů. Při stavu místních komunikací je to zde normálně cesta tak na 3 až 4 hodiny. Po nedávných povodních je ale cesta v ještě horším stavu a na mnoha místech probíhají intenzivní opravy, takže se cesta protáhla skoro na dvojnásobný čas. Cestou jsme se ale zastavili na několika zajímavých místech jako třeba na farmě, kde pěstují kakaové boby či vanilku a hlavně zde prodávají skvělý kakaovo-vanilkový rum, který nám pak cestu zpříjemňoval. :-)

Druhý den po snídani jsme se vydali na prohlídku parku. Jednou z jeho hlavních atrakcí je lanový most přes skalní průrvu, o kterém místní rádi tvrdí, že to je ten, který se objevil ve filmu Indiana Jones a chrám zkázy. Není to ale pravda, tyto záběry se natáčely úplně jinde. To ale nic neubírá na krásách tohoto parku, prohlédli jsme si vápencové věže, baobaby, viděli lemury, nártouny, chameleony či hady. V podvečer jsme pak dorazili do dalšího národního parku Tsingy rouge, ve kterém jsou nádherné červené kamenné útvary – tsingy. Cesta auty k nim je velmi krkolomná a někdy jsme si již říkali, že nemáme šanci se stejnou cestou vrátit i zpět, ale místní řidiči vědí co jejich auta zvládnou, i když jejich technický stav by provoz na evropských komunikacích nedovolil. Pozdě večer jsme pak dorazili do cíle naší cesty, přístavního města Antsiranana.

Trošku se zpožděním jsme třetí den ráno vyrazili do národního parku Montagne de Ambre. Zpoždění způsobily technické problémy s auty, jedno auto ráno odmítlo nastartovat, což se poměrně rychle podařilo vyřešit sehnáním jiného auta, ale tomu asi po kilometru jízdy upadlo zadní kolo. Bylo to v malé rychlosti, takže se naštěstí nikomu nic nestalo. Do půlhodiny přijelo další náhradní auto, a tak konečně hurá do parku. Prostě pravá divoká Afrika! ;-) Tento park je známý tím, že se v něm vyskytuje několik druhů chameleonů, včetně toho nejmenšího druhu na světě, který měří jen pár centimetrů. No a my měli štěstí a viděli ho a to hned v několika exemplářích, sami bychom ho určitě nenašli, ale naši průvodci přesně věděli, kde ho mají hledat. Viděli jsme ale i několik dalších větších druhů, samozřejmě také lemury a dokonce i jednu malou šelmu – galidii. No a v neposlední řadě jsme navštívili i několik krásných vodopádů.

Čtvrtý den byl ve znamení dlouhé cesty zpět na Nosy Komba. Po silnici je to sice jen 250 kilometrů, ale díky stavu silnice nám to se zastávkou na oběd a prohlídkou místního trhu zabralo prakticky celý den.

Den po návratu jsme začali s potápěním. Viditelnost tu nebyla úplně ideální, ale i přesto bylo pod vodou na co se dívat. Nejvíce života bylo tradičně na vracích, které jsme zde navštívili hned čtyři. Jednalo se sice o menší „lodičky“, ale bylo okolo nich pěkně živo. Na jednom vraku jsme třeba viděli na zábradlí „sedět“ kousek vedle sebe stonefish, scorpionfish a crocodilefish. Pod dalším vrakem se zase schovávalo několik obřích langust a takhle velké kusy jsem fakt ještě neviděl. Nechyběla ani hejna ryb, rejnoci, murény, karety a ani mí oblíbení nahožábří. Někteří šťastlivci dokonce viděli i guitare sharka a zebra sharka. Celkem jsme udělali 12 ponorů včetně jednoho nočního, podmořské fotografie si můžete prohlédnout v galerii zde.

Podnikli jsme i několik dalších nepotápěčských výletů, třeba na ostrov Nosy Iranja, který je velmi fotogenický a dlouhá písečná šíje, která spojuje jeho dvě části se při odlivu dá projít prakticky suchou nohou. Cestou jsme se ještě stavili na lemuřím ostrově, kde žije hned několik druhů lemurů, kteří jsou zvyklí na krmení od turistů.

Na další výlet jsme se vydali na sousední ostrov Nosy Be, kde jsme z přístavu vyrazili místními „tuktuky“ do Lemuria Landu. Kromě lemurů tu žijí také želvy (včetně těch obřích), krokodýli, chameleoni, ještěři a je tady také továrna na výrobu esenciálních olejů z rostliny Ylang-ylang, kterou zde pěstují na rozsáhlých plantážích.

Navštívili jsme také místní školu v malé vesnici na ostrově nedaleko našeho resortu. Tady si člověk teprve uvědomí tu chudobu. I když byly prázdniny, tak děti rády dorazily do školy a předvedly nám, jak umí zpívat nebo počítat. Škola je vlastně jen dřevěná bouda, kde není ani pořádná tabule a i křída je zde vzácnost. My jsme dětem na oplátku přivezli drobné dárky jako pastelky, sešity, další školní pomůcky a samozřejmě také nějaké sladkosti. Nikdy bych nevěřil, jak velkou radost může ještě v dnešní době udělat malému dítěti jedna „obyčejná“ barevná pastelka, o bonbónech ani nemluvě. Děti zde nemají žádné telefony a jiné vymoženosti moderního světa, ve vesnici není ani zavedená elektrická energie.

Jako jediná vlaštovka moderního světa je zde několik solárních lamp veřejného osvětlení, které získal starosta jako jedinou vládní podporu. Místní nám dovolili i nahlédnout do jejich obydlí. Malá dřevěná chýše, ve které je jen jedna velká postel, na zemi sedí maminka a v náručí má tři dny staré miminko, které se narodilo přímo v této chýši. Místo kuchyně je venku otevřené ohniště, na kterém si všichni vaří. A koupelna? Ta je ve vesnici jedna… plechový sud, do kterého je dřevěnými korýtky svedena voda z potůčku. Pro mnohé z nás naprosto nepředstavitelné životní podmínky. Sem by se měli evropské děti posílat na týdenní „stáž“, nemají ani nejmenší povědomí o tom, v jakém „blahobytu“ si žijeme.

Pomyslným vrcholem naší výpravy mělo být pozorování velryb. Otevřený oceán ale není zoologická zahrada a příroda si někdy postaví hlavu a změní obvyklé věci (přijde mi, že v poslední době se to děje nějak častěji…). Oproti jiným rokům měly letos velryby prostě zpoždění, místo toho, aby připluly začátkem srpna, dorazily letos až začátkem září, tedy až po našem odjezdu z Madagaskaru. :-( Vyrazili jsme je samozřejmě ještě poslední den před odletem hledat (tak jako spousta jiných lodí s turisty), ale štěstí jsme měli jen na delfíny, ale za to velké. Na moři jsme narazili na skupinku, které měla více než 60 kusů a poměrně dlouhou dobu se bavili tím, že skákali okolo našich lodí a doprovázeli je.

Čtrnáct dní na Madagaskaru uteklo jak voda a bylo nabytých novými zážitky a zkušenostmi. Madagaskar je pravou drsnou Afrikou, kde nic nejde přesně tak, jak si člověk naplánuje, prostě no když se to nestihlo dnes, tak se to snad stihne zítra, hlavně žádný stres. Myslím, že krásně to vystihuje jejich heslo: „Vy máte hodinky, my máme čas“. Tahle pravá Afrika není nic pro turisty, kteří jsou zvyklí jezdit jen do egyptských resortů, kde mají v přesných časech servírovány tři jídla denně formou neomezených bufetů a kde mají večer animační program a celý den proválí u moře či bazénu a jediným dobrodružstvím pro ně je výlet na čtyřkolkách do pouště kousek za zdí resortu. Opravdoví cestovatelé a dobrodruzi však krásu Madagaskaru ocení a rádi se sem vrátí.

Při odletu z letiště v Nosy Be to probíhalo podobně jako při příletu, jen s tou změnou, že oficiální poplatek se už neplatil, ale ty neoficiální ano. A systém mají místní uniformovaní dotažený do detailu. Zavolá si vás třeba celník, že je problém s vaším před chvilkou za 10 EUR zabaleným kufrem, ale 5 EUR ten problém vyřeší a kufr se nebude muset rozbalovat. Někteří členové naší výpravy si už při čekání na gatu libovali, jak prošli letištěm, aniž by museli někomu něco zaplatit. No radovali se předčasně, za chvíli se z letištního rozhlasu začala postupně ozývat jejich jména a aby se dostavili zpět k odbavovací přepážce… A ejhle, opět nějaký problém s kufrem, který se bude muset celý rozbalit a zkontrolovat, ale naštěstí to opět spravilo pár dolarů nebo eur a problém byl pryč. :-)

Cestou zpět jsme měli skoro dvoudenní přestávku v Káhiře, kterou jsme opět využili k poznávání egyptské kultury. Objednali jsme si stejného průvodce a tentokrát se vydali do muzea civilizací, kde je vystaveno i 22 mumií, převážně faraonů. V této části muzea ale bohužel není dovoleno fotografovat. Po obědě jsme se pak ještě vydali na prohlídku Koptského města. Vůbec jsem netušil, že se v Káhiře nachází takováto starobylá křesťanská čtvrť s několika kostely, kde se dokonce po útěku do Egypta skrývala svatá rodina s malým Ježíšem. Člověk se prostě stále učí a neustále objevuje nové věci.

No a pak už nás čekal jen čtyřhodinový přímý let z Káhiry do Prahy. Hned u odbavení jsem se ptal, zda poletíme na čas, nebo se očekává nějaké zpoždění, byl jsem ujištěn, že náš let poletí načas, tedy v plánovaných 12:20. Gate však na informačních tabulích uveden nebyl, až po 11. hodině se zde objevilo, že další informace budou zveřejněny ve 12 hodin. Což se tak úplně nestalo, takže jsem zašel na informace, kde jsem se dozvěděl, že odlet je odložen až na 18:15! Takže jsme se opět vydali do letištního salonku, abychom si dlouhé čekání zpříjemnili. Nevýhodou bylo, že tady byl salonek nealkoholický, takže jsme naše pocuchané nervy moc nezklidnili. Po 17. hodině se na tabulích objevila další informace, že odlet bude až ve 20:10! To už se situace začala vyhrocovat a lidi včetně mě na informacích řvali, co jim hlasivky stačily, ty moje tedy zrovna už vypovídaly službu. Nakonec jsme si vydupali alespoň vodu a nějaké občerstvení. Do letadla jsme nakonec nastupovali v půl deváté a to vlastně jen pro to, abychom z něj po dvou hodinách na stejném místě zase vystoupili. Ano, letadlo odtlačili po skoro hodině čekání ze stojánky a po chvíli se zase na stojánku vrátilo. Prý nějaký drobný technický problém, na jehož odstranění se pracuje. Asi po další hodině nám řekli, že letadlo není letu schopné a že si máme vystoupit a autobusy nás převezou zpět do terminálu. První autobus odvezl část pasažérů, ale druhý už od letadla neodjel a po chvíli nám bylo oznámeno, že je vše v pořádku, máme si nastoupit a poletíme. To samozřejmě v nikom moc důvěry nevzbudilo, hlavně když jsme viděli, jak se několik „čmoudů“ hrabe v motoru letadla, něco z něj vymontovávají a namotovávají zpět a na to vše si svítí mobilními telefony. No nakonec jsme po půlnoci s dvanáctihodinovým zpožděním z Káhiry odlétli a v půl třetí ráno přistáli v Praze. Po této zkušenosti bych každému cestovateli doporučil vyhýbat se letecké společnosti Egypt Air jak jen to je možné. ;-)

Každopádně i toto prostě k cestování patří a ty krásné a pozitivní zážitky jsou někdy trošku zastíněny složitým a náročným cestováním. Takže vzhůru za dalším dobrodružstvím a těším se až se na Madagaskar zase vrátím. ;-)

Podvodní fotografie z výpravy najdete zde.