Togiany 2014

Když jsme loni na podzim začali tuto výpravu plánovat, o Togianech jsme toho nikde moc nenašli, ale jedna věta mi utkvěla v paměti: „Na Togiany se strašně špatně dostává, ale ještě hůře se z nich odjíždí.“ Nyní můžu potvrdit, že tato věta je 100% pravdivá. Ale vezměme to hezky popořádku…

V sobotu 8. Března po poledni se naše osmičlenná výprava sešla v Praze na letišti. První let nás čekal se společností Emirates do Dubaje, cestou to sice trochu házelo, ale jinak šesti hodinový let utekl celkem rychle. V Dubaji jsme měli asi čtyři hodiny času a pak jsme pokračovali opět s Emirates do Jakarty, tento let trval osm hodin. V Jakartě jsme přistáli v neděli okolo čtvrté hodiny tamního času. Na letišti nás již čekal odvoz do hotelu, odkud jsme zase ráno v půl čtvrté vyráželi na letiště, odkud nám v pět hodin ráno letěl spoj Lion Air do Gorontala s mezipřistáním v Makasaru, tento let trval zhruba 4 hodiny. Na letišti nás již čekali dvě auta, které nás odvezli do „přístavu“ v Marise, odkud jsme měli zamluvenou soukromou speed boat. Cesta autem trvala cirka 4 hodiny a popisovat cestu autem v místním provozu by vydalo na další článek, rozhodně to byl zážitek. V Marise pro nás kapitán naší lodi připravil u něj doma vydatné pohoštění (krevety, kraby, ryby,..) , ale díky tomu jak už jsme byli unaveni, tak jsme si to ani pořádně nevychutnali. No a teď už nás čekala jen bezmála čtyřhodinová cesta do našeho cíle – Togianské ostrovy. V pondělí po deváté večer jsme tedy byli konečně na místě, ubytovali jsme se, navečeřeli, dali pár piv a hurá na kutě.

První den jsme lenošili, respektive jsme se dávali dohromady po náročné cestě, a první ponory jsme nechali až na středu. Užívali jsme si tedy krásné pláže z bílého korálového písku, která u našeho rezortu byla. Na tu jsme to z našeho bungalovu měli přesně 12 kroků, večer když jsme leželi v posteli, tak jsme krásně slyšeli, jak nám kousek za hlavou šumí moře. Na resortu kromě nás byli ještě další tři turisti a asi 8 lidí, kteří se starali o chod resortu a potápění. Prostě naprostá paráda, opravdový malý ráj na zemi a k tomu všemu perfektní kuchyně, denně jsme měli čerstvé ryby nebo třeba chobotnice. Během úterka jsme alespoň šnorchlovali přímo na pláži, korály zde začínají už pár metrů od břehu a rozhodně se bylo na co dívat.

Ve středu jsme začali ponorem na house reefu a byla to paráda, hejna všemožných ryb, úhoř co vypadal jak vodnář, různě zbarvené hvězdice a Kačka viděla i karetu. Já měl na karety tentokrát smůlu, za celou dobu jsem žádnou z blízka neviděl, kdežto ostatní je hladili, nebo do nich karety dokonce narážely. Odpoledne jsme již vyrazili na ponor lodí, na všechny okolní lokality to bylo většinou okolo hodinky cesty lodí. Nechci zde detailně popisovat každý ponor, jelikož to by bylo opravdu na dlouho, celkem jsem udělal 22 ponorů a ostatní jen o malinko méně (tedy kromě Domči, která se věnovala spíše čtení než potápění ;o)) K ponorům však pár věcí musím vypíchnout:

Noční ponory

Ty zde byly naprosto úžasné, udělali jsme jich hned několik a to nejen na house reefu. Při nočácích bylo živo ještě mnohem více než přes den. Hned při prvním nočáku jsem viděl třeba mimic octopus, ta byla velká jen pár centimetrů. Kolegové při nočáku také narazili na karetu, která s nima chvíli plavala, pak se otočila, podplula těsně pod Leošem a zmizela. Já jsem v tu chvíli fotil nahožábrého plže a tedy jsem ji vůbec neviděl… :o( Za chvíli mi to ovšem vynahradila obří sépie, která byla velká jak malé dítě. Tento nočák mi však trošku znepříjemnila jedna malá rybka, která mi zalezla do ucha a už se jí nechtělo ven, je to dost divnej pocit, když se vám stále něco hejbe v uchu. Vyndat se jí podařilo až pinzetou po návratu na resort.

B-24 Liberator

V polovině našeho pobytu jsme se vydali potápět na vrak letadla z 2. světové války. Tato lokalita byla trošku vzdálenější, cesta sem trvala něco přes tři hodiny, ale rozhodně to stálo za to. Vrak leží v hloubce okolo 22 metrů a je krásně zachovalý. Vrak bohužel leží blízko mangrovů a viditelnost zde tedy nebývá moc dobrá. My jsme však měli štěstí a viditelnost celkem šla (okolo 12-ti metrů). Letadlo zde nouzově přistálo po poruše motoru 3.5.1945, posádce se nic vážného nestalo a byla vyzvednuta Catalinou zhruba za 1,5 hodiny od nouzového přistání, v tu dobu bylo letadlo stále na hladině. Na vraku je dnes hodně živo, k vidění jsou zde třeba perutýni, různé druhy boxfish, ale největším lákadlem je samozřejmě samotný vrak letadla, kde najdete neporušenou vrchní a zadní střílnu a dá se i nahlédnout dovnitř, podle polohy pák motorů pak spolehlivě zjistíte, který motor že to měl poruchu, navíc to i souhlasí s tím, na kterém motoru zůstaly listy vrtule. Ty motory, které při nouzovém přistání na moři běžely, o vrtule a listy při přistání přišly.

Una-una

Potápění u sopky Una-Una patří asi k nejsilnějším zážitkům, je to opět dálka se sem dostat (byla od našeho resortu vzdálena zhruba 60 km), ale stálo to za to. Sice se nás tu potápěla pouze menší část skupiny, ostatní se vydali zdolat vrchol této sopky. Několika hodinový výlet džunglí ale nebyl nic pro mě a tak jsem se šel potápět na lokalitu Apollo, která je proslulá obrovskými hejny barakud, které zde krouží v kolech v hloubce od 25 do 45 metrů. Na druhý pokus se nám toto hejno podařilo najít. Najednou barakudy kroužily všude okolo nás, dostali jsme se i doprostřed hejna! Prostě něco nepopsatelného, ani na fotkách to nejde zachytit tak, jak to bylo doopravdy. Já osobně to považuji za jeden z nejsilnějších zážitků při potápění.

Reef V.

Ten patřil mezi naše nejoblíbenější lokality poblíž našeho resortu. Dalo se zde potkat prakticky vše: různé druhy nahožábrých plžů, gigant parrot fish, murény, chobotnice, rejnoky, a spousty dalších ryb, které neumím ani pojmenovat. Velkou radost jsem měl třeba ze straška, kterého jsem zde viděl bohužel jen jednou. A kapitolou samo pro sebe byli žraloci. Já jich viděl celkem pět, vždy se jednalo o žraloka černocípého a prakticky vždy se drželi v uctivé vzdálenosti, prakticky na hranici viditelnosti. Až při posledním ponoru na mě najednou Kačka zuřivě gestikuluje a oči jí málem vyskočili z masky, když jsem se otočil, viděl jsem již jen mizejícího žraloka asi 7 metrů ode mě. Po vynoření jsem se dozvěděl, že tenhle žralok si to prohnal vedle mě ve vzdálenosti maximálně půl metru! Já se bohužel v ten moment koukal na druhou stranu…

Samozřejmě jsme se zde pouze nepotápěli, i když potápění bylo naším hlavním cílem. Nezapomenutelný byl hlavně výlet do osady mořských cikánů, která je na ostrůvku, který s „pevninou“ spojuje dva kilometry dlouhý dřevěný most, ten však už nebyl zrovna nejnovější a určitě také nebyl stavěn na evropské hmotnosti. No prosně se najednou ozvalo zakřupání a já jsem stál o několik metrů níže po pás ve vodě. Naštěstí se mi kromě pár šrámů nic nestalo a skvěle jsem pobavil nejen naší výpravu, ale i velkou část místních.

Následoval výlet do netopýří jeskyně, o tom by mohl barvitě vyprávět hlavně Zbyněk, který z ní vylezl obalený netopýřím trusem skoro až za ušima ;o)) Velmi zajímavý byl i výlet do jellyfish lagoon, ty jsou pouze tři na světě! Jedná se o lagunu oddělenou od moře, kde žijí tisíce nežahavých medúz, mezi kterými se dá krásně plavat. Cestou odsud jsme se pak ještě stavili na lokalitě, kde se nacházejí mandarine fish. Najít je nebylo až tak složité, ale vyfotit tedy jo, vždy se skrývaly v nějaké malé temné štěrbině za ježovkami, takže fotky nic moc, ale rybky jsou to nádherné.

Čtrnáct dní na místě uteklo jako voda a nastal čas se vydat na cestu zpět. V pondělí 24.března po snídani jsme vyrazili lodí směr Marisa, pak opět pohoštění u kapitána a cesta auty do Gorontala, kde jsme přespali v asi nejluxusnějším hotelu na Sulawesách a ráno hurá na letiště. Tam jsme dorazili asi dvě hodiny před plánovaným odletem. Letiště bylo ještě zavřené (pro porovnání je to malé letiště jako u nás třeba Karlovy Vary, kam létá jen pár letů denně) a tak jsme v klidu čekali. Asi hodinu před odletem přišel pracovník letecké společnosti a pozval si nás do kanceláře, kde z jeho úst padla dnes již památná věta „Your flight was canceled“. To v ten moment nám moc do smíchu nebylo, prý nám psali email, že jsme byli přesunuti na let v 6 hodin ráno místo toho v 11:15, kterým jsme měli letět, ten byl zrušen, protože se na něj přihlásilo málo cestujících. Na Togianech však žádné maily nefungují, takže jsme o tom neměli ani tušení. Ale prý to není žádný problém, poletíme prý zítra ráno v šest. Vzhledem k tomu, že nám o půlnoci letělo letadlo z Jakarty do Dubaje a pak do Prahy, tak to pro nás problém celkem byl. Nakonec se jim podařilo dostat nás na palubu letu Garada Indonesia, který letěl do Jakarty později odpoledne. Vše tedy dobře dopadlo, ale byly to nervy, ale nakonec jsme na tom vlastně vydělali, Garuda je o hodně lepší, ale i dražší letecká společnost. No a ve středu lehce po poledni jsme dosedli na letiště v Praze…

Dovolená to byla nádherná, lidi v naší skupině i všude tam byli taky suprový, prostě vše vyšlo tak jak mělo a každý jsme si domů přivezli spoustu zážitků. Nezbývá jen doufat, že vše půjde jak má a že se příští rok na Togiany opět vrátíme, protože to fakt stojí za to. A tento malý ráj na zemi nebude turistickým ruchem nedotčen navždy už nyní se zde staví spousta dalších resortů a za pár let to tu může vypadat stejně jako třeba v Egyptě, kde narazíte všude na spoustu turistů a potápěčů, tady jsme za celou dobu nepotkali ani jednoho dalšího potápěče.

Fotky najdete ve stejnojmenné fotogalerii zde.