Kuba 2016

Na konci března jsme se v počtu pěti potápěčů sešli na pražském letišti a vydali se na dlouho očekávanou nejen potápěčskou dovolenou na Kubu. Nejdříve jsme ale nabrali opačný směr, letěli jsme totiž s ruským Aeroflotem a tudíž přes Moskvu, takto to totiž vycházelo nejen nejlevněji, ale dokonce i nejrychleji. V Moskvě jsme byli za dvě hodiny a do Havany nám to letělo za necelé tři hodiny. Dali jsme tedy nějaký drink a za chvíli už jsme na palubě Airbusu A330-200 v němž do Havany strávíme dvanáct hodin. Jídlu ani servisu nejde nic vytknout, ale jedna nevýhoda tu je. Všechny lety Aeroflotu jsou nejen nekuřácké, ale i nealkoholické, nepodávají ani pivo, no asi vědí proč…

Po příletu máme starost aby nám v pořádku dorazilo všechno vybavení, naštěstí vše klaplo na jedničku. Naše kufry s fotovýbavou se ale úředníkům nějak nezdají a tak začíná peripetie dlouhého vysvětlování. Nakonec se jde sepsat zápis o tom co to vezeme a začínáme chápat, že jim jde hlavně o to, abychom si to i odvezli domů a nezanechali to tam pro účely nějaké podvratné činnosti a při odletu si nás pak podle jmen vytahují a opravdu kontrolují, zda to vezeme i zpátky. Opisují veškerá výrobní čísla a snad i čísla na kabelech od nabíječek. Celé to trvá něco přes hodinu a pak jsme konečně vpuštěni do Havany.

První dva dny jsme strávili v Havaně, po ubytování v hotelu jsme hned vyrazili do staré Havany a jak jinak než stylově, tedy starou americkou károu. Nechali jsme se vysadit u kapitolu, který se právě opravuje a po chvíli jsme zamířili na doutníček do Partagasu a když jsme pak dostali chuť i na něco dobrého k pití, tak jsme si zašli na daiquiri do slavné Floridity, kam na něj chodil už Hemingway. A je to fakt hodně dobré pití, takže jsme se tu nejednou zdrželi. Druhý den v Havaně jsme si prohlédli obě pevnosti a také muzeum rumu a spoustu dalších věcí.

Ve tři hodiny ráno nás na hotelu vyzvedl autobus a my se vydali na 450 kilometrů dlouhou cestu do malého přístavu Jucaro, kde jsme se nalodili na loď La Reina. Cesta lodí do rezervace Jardines de la Reina trvá skoro šest hodin, dorazili jsme sem tedy pozdě odpoledne, akorát čas na to, abychom si připravili potápěčské vybavení na další den a udělali krátký výlet na člunu mezi ostrovy. V mangrovech žije také spousta ptáků, vidíme volavky, pelikány i dravce a nakonec se nám ukáže i krokodýl. Další k naší lodi pak připluje po večeři a je to fakt blízké setkání, když ho fotím ze zadní plošiny a místní ho lákají na kus masa, zjišťuji, že ho mám najednou jen pár desítek centimetrů od nohou, v tento moment však ještě netuším, že na mě čeká ještě bližší setkání s tímto krásným tvorem.

Druhý den ráno začínáme potápět, je před námi pět potápěčských dnů každý se třemi ponory. První ponor je takový vyvažovací a vlastně jediný ponor, na kterém jsme neviděli žraloka, ale i tak se bylo na co koukat. Překvapil mě třeba obří kanic, který měl fousy, jak je to možné? No při bližším pohledu jsem zjistil, že to nejsou fousy, ale tykadla langusty, na které si právě pochutnával. Na dalších ponorech jsme už pravidelně potkávali žraloky a to hlavně žraloky karibské, tedy správný český název je žralok Perezův, ale tady se jim prostě říká karibáci. Na ponorech, kde se vnadili jich okolo nás jezdilo třeba i dvacet a byla to fakt paráda, občas se přiblížili i na méně než půl metru a někteří z nás si na ně i sáhli, prostě takoví mazlíčci. Velmi zajímavé bylo, když místní divemaster objevil perutýna, ti tu jsou totiž zavlečeným druhem, který zde způsobuje problémy, takže je vždy harpunoval a následně s nimi krmil žraloky nebo murény. Žraloci si je brali přímo z harpuny a normálně bylo slyšet jak ho drtí zubama, fakt pecka! Dalším druhem žraloků byl žralok hedvábný, ty jsme také viděli na několika ponorech, byli ještě o něco větší než karibáci, tedy měli i něco přes tři metry a vždy se pohybovali ve volné vodě poblíž hladiny. Ale nebylo to jen o žralocích, nádherní byli také stříbrní tarponi, viděli jsme i několik druhů kaniců, z nich jeden na čistící stanici mi svým pózováním s otevřenou tlamou udělal velkou radost. No a samozřejmě tu byla i spousta menších korálových ryb, zajímavé byly i měkké korály, kterých tu roste několik druhů, no prostě stále bylo na co se dívat.

Kapitolou samo pro sebe pak bylo šnorchlování s krokodýlem. Tady se musím přiznat, že mi trošku "lepilo", ale touha po neobyčejném zážitku a fotkách byla mnohem větší než strach. Krokodýl měl asi 1,3 metru a pohyboval se okolo naší lodi, ze které ho i vnadili. Trošku smůla byla to, že byl zrovna příliv a ten je zde dost silný, byl tedy docela problém se ve vodě udržet na jednom místě a nenechat se proudem hodit třeba do krokodýlových čelistí. Ale nakonec to všechno vyšlo, nějaké fotky se udělaly a všechny končetiny zůstaly na svých místech.

Zajímavý byl i výlet na písečný ostrov, hned po přistání totiž z porostu směrem k nám začali vybíhat leguáni a hutie (stromové nutrie) s tušením, že dostanou něco k snědku. Hutie dokonce umějí pít z plastových lahví. Po chvíli se z podrostu začali šinout i pomalejší strávníci – velcí krabi poustevníčci.

Strava na lodi byla výborná, hlavně langusty jsme si velmi oblíbili, měli jsme je tu skoro každý den a na několik způsobů. No snědli jsme jich tolik, že doma bysme si na to museli vzít úvěr. Pěkné bylo i to, že každý večer jsme do placu dostali lahev rumu a vzhledem k tomu, že tahle loď je jen pro osm potápěčů, tak to bylo ještě lepší, ale i tak se několikrát stalo, že nám jedna flaška nestačila, naše česká skupina byla totiž velmi výkonná.

Týden na lodi utekl jak voda, ale nás čekal ještě týden cestování po Kubě. V Ciego de Avila jsme si vyzvedli v půjčovně objednaná auta a taky šestého člena naší výpravy. Dostali jsme dva skoro nové vozy značky MG, ty se ale dnes vyrábějí v Číně. Celkem jsme po Kubě najeli skoro 2000 kilometrů, projeli jsme trasu Ciego de Avila – Santa Lucia – Camagüey – Trinidad – Cienfuegos – Zátoka sviní – Vinales – Havana a viděli a zažili jsme toho opravdu hodně. Už samotné cestování je zážitkem a na silnici čeká spousta překvapení, třeba cesta ze Santa Clary do Trinidadu přes hory je nádherná i když „trošku“ rozbitá. Při cestě jsme několikrát bydleli v hotelu a několikrát i v soukromí, musím říct, že to bylo vždy velmi příjemné a domácí byli vždy milí a ochotní.

Cestou jsme se ještě na dvou místech zapotápěli a to sice na Playa Santa Lucia, kde jsme navštívili dva vraky. Ale hlavní potápěčskou atrakci – žraloky bělavé (bull shark), jsme bohužel neviděli, prostě ten den i přes vnadění nepřiplavali, ale alespoň jsme tu potkali malého havýše rohatého. Další dva ponory jsme dali v Zátoce sviní, ale tentokrát ne v moři, ale v jeskyních, kde je nahoře sladká a dole slaná voda, když se proplouvá tou brakickou vodou, tak to vypadá moc zajímavě.

Zde jsme také viděli migrování krabů, kteří jdou do moře naklást vajíčka. Bohužel jim cestu kříží asfaltová silnice a tak to tady je občas takový krabí masakr. Krabi se projíždějícím autům snaží bránit a zastrašit je tím, že co nejvíce roztáhnou klepeta, bohužel jim to ale moc nefunguje. Jsou jich tu ale evidentně miliony a tak při současné výši provozu to pro ně nepředstavuje existenční problém.

Nakonec jsme navštívili také údolí Vinales, které je známé hlavně pěstováním tabáku. Češi ho však také znají díky seriálu Třicet případů majora Zemana, protože právě zde se natáčel díl Rukojmí z Bella Vista, zde byl vězněn major Hradec. Dnes je to hotel s názvem Los Jazmines, kde jsme si dali večeři i panáka výběrového rumu.

Kuba je fakt krásná a stojí rozhodně za návštěvu, poměry se zde ale začínají měnit a za pár let to tady bude vypadat úplně jinak. Už při naší návštěvě jsme pozorovali změny, například už zde zakotvila velká americká potápěčská loď společnosti Agresor, takže i potápění v rezervaci se změní. Tak doufejme, že ty změny budou i pozitivní a my se do tohoto karibského ráje ještě někdy vrátíme.

Fotografie z podvody najdete zde.

A jelikož se mě dost lidí ptalo i na fotky z nadvody, tak ty najdete zde.