Bonaire 2022

Karibský ostrov Bonaire, který je právem nazýván rájem potápěčů, jsem měl již dlouho ve svém hledáčku, ale až letos v březnu nastal ten pravý čas se sem vypravit. V březnu je totiž na tomto malebném ostrově to nejlepší počasí nejen pro potápění. Nakonec se nás dala dohromady početná skupinka 15 potápěčů a jedné nepotápěčky a v polovině března jsme se vydali za dalším dobrodružstvím.

Zvolili jsme let s KLM přes Amsterdam, odkud se pak už jedná o přímý let jen s mezipřistáním na Arubě. S KLM jsme letěli úplně poprvé, takže jsme měli trošku strach, jak to bude s našimi poněkud většími příručními zavazadly s fototechnikou, zvláště na krátkém letu z Prahy do Amsterdamu, na který bylo nasazeno pouze malé letadlo Embraer 190. Letecká společnost k nám však byla velmi vstřícná a jelikož se kufry nevešly do přihrádek nad sedačkami, tak je umístili do boxu u kabiny pilotů. V Amsterdamu jsme stihli při přestupu dát pár holandských piv a pak už jsme usedli do Boingu 777 na takřka 13-ti hodinový let. Servis na palubě byl na velmi dobré úrovni, i když z alkoholických nápojů bylo k dispozici pouze pivo a víno. Jen ty roušky, které jsme museli mít nasazené, byly dost otravné.

Díky posunu času jsme byli na místě ještě tentýž den večer, přesunuli jsme se na apartmány Grand Windsock, které jsou hned vedle letiště. Jedná se jen o dva roky starý resort, který oplývá prostorností. Náš apartmán pro 4 osoby měl snad 100 m2 s obrovskou terasou, venku pak byl krásný bazén se sladkou vodou a příjemný bar, kde jsme v průběhu pobytu také pár drinků vypili. No prostě paráda!

Druhý den jsme si převzali pronajatá auta a vyřídili formality na dive centru. Potápění tady totiž probíhá trošku jinak, než všude jinde na světě... Na ostrově je celkem 60 potápěčských lokalit, z nichž většina je dostupná ze břehu. Po pobřeží celého ostrova, tedy hlavně jeho západní části, totiž vede silnice, u které jsou jednotlivé dive pointy označeny žlutým kamenem s názvem lokality. Měli jsme tedy pronajaté 4 terénní pickupy a zaplacené no limit potápění. Takže jsme se mohli potápět jak jsme chtěli 24 hodin denně. Vždy stačilo jen zajet do plnírny a vzít si potřebný počet plných lahví (včetně Nitroxu) a pak už hurá na jednu z vybraných lokalit. Jediné omezení je vlastně v tom, že plné lahve si můžete vyzvedávat „jen“ mezi 9 a 17 hodinou.

Za 11 potápěčských dnů tu tedy mnoho z nás udělalo i více než 30 ponorů. A že se bylo pod vodou pořád na co dívat. Není to tady sice moc o velkých rybách, žraloci se tu prakticky nevyskytují, ale rozmanitost této části Karibiku je opravdu velká. Na prvním místě musím určitě zmínit havýše, nebo chcete-li box fish, ti se tu totiž vyskytují v obrovském množství a několika druzích, nikde jinde na světě jsem jich neviděl tolik. Hojně jsou tu zastoupeni také ploskozubci (papouščí ryby), které jsme v noci často vídali spát v korálech a mořských houbách, kterých tu je také požehnaně. Samozřejmě se zde ve velkých počtech vyskytují i další druhy ryb: rejnoci, murény, kanicové, ježíci, barakudy, trubkotlamky, ostenci, chrochtalové, chňapalové nebo maličkatí slizouni ukrytí v dírách v korálech. Některé další ryby si ale zaslouží zvláštní komentář:

Perutýni – jak asi víte, tak tyto ryby jsou pro Karibik pohromou, jelikož zde nemají žádného přirozeného nepřítele a tak se jejich redukování zde ujal člověk. Potápěči zde perutýny cíleně loví a pak je prodávají do restaurací a street foodů, kde si na nich pochutnávají turisté. Ani my jsme samozřejmě nemohli odolat a na jedné z pláží jsme si dali perutýní burger. A byla to mňamka! Do lovu se můžou zapojit i turisté, jelikož několik agentur zde pořádá potápění s harpunami s lovením těchto ryb. Díky těmto opatřením se zde podařilo populaci perutýnů znatelně snížit, i my jsme při ponorech potkávali maximálně jednotky kusů.

Tarponi – jsou asi největší ryby, které zde můžete potkat, dorůstají délky až přes dva metry a hmotnosti přes 100 kg. Je to nádherná ryba, která se však díky svému lesklému povrchu těla strašně špatně fotí. Nejvíce tarponů jsme potkávali na nočních ponorech, kdy se snažili lovit menší ryby ve světle našich lamp. Občas byli tak zvědaví a oprsklí, že do nás dokonce narazili. Během dne jsme je pak vídali hlavně u vraku lodi Hilma Hooker. Tento uměle potopený vrak leží na boku na dně v necelých 30-ti metrech a nabízí množství zajímavých penetrací, včetně prohlídky strojovny. Což je vidět i na pořízených fotografiích.

Frogfish – neboli česky rozedranec, tuto rybu prostě miluju! Je tak ošklivá, až je krásná. Zatím jsem ji na vlastní oči viděl jen jednou v Indonésii. Věděl jsem, že se jeden druh vyskytuje i zde a tak jsem trošku doufal, že by to mohlo klapnout podruhé. Když jsem však mluvil s jedním z guidů na dive centru a ten mi řekl, že se zde potápí denně už půl roku, ale ještě ji nikdy neviděl, tak moje naděje, že zde frogfish potkám, klesly k nule. Ale měl jsem štěstí! Když jsme poprvé vyrazili na lokalitu, kterou jsme si pojmenovali „solisko“ (je zde molo u kterého kotví lodě, na které se nakládá sůl), tak jsem zde po chvíli ve vodě jednu našel. Není to vůbec lehké, jelikož tato rybka má perfektní maskování. Pavel, který plaval přede mnou, si ji vůbec nevšiml, ale já měl štěstí, že se zrovna pohnula. I když jsem jí pak Pavlovi ukazoval, tak nejdříve vůbec nevěděl, na co ukazuji. No strávil jsem u ní zbytek ponoru a fotil a fotil a fotil… Když už jsem byl skoro bez vzduchu, tak jsem vylezl, dal chvíli pauzu, vzal si z auta další láhev a hurá zpátky za frogfish. I toto je ta výhoda svobodného potápění zde. Podařilo se mi i několikrát zachytit, když si frogfish „zívne“, což dělá zhruba jednou za půl hodiny. Po prohlédnutí fotek s otevřenou tlamou v klidu na apartmánu, jsem s nimi nebyl moc spokojen a chtěl jsem to nafotil trošku líp, ale při dalších ponorech jsem jí už nikde nenašel.

Pod vodou to ale nebylo samozřejmě jen o rybách, viděli jsme spoustu drobných krabů a krevet. Úžasné byly hlavně krevety šípovité, které občas krásně pózovaly v trubkovitých houbách. Z větších korýšů pak musím zmínit langusty, některé z nich by se skoro nevešly na pekáč :-) a také listorožce, které jsme vídali hlavně na nočních ponorech. Potkali jsme i hlavonožce, několik chobotnic a když už jsem si při jednom z posledních ponorů říkal, že asi neuvidím žádné olihně, tak se najednou dvě objevily. A z toho byl nakonec asi jeden z mých nejsilnějších zážitků pod vodou... Nejdříve si ode mě držely odstup asi 5 metrů, ale časem si mě k sobě nechávaly přibližovat víc a víc a asi po čtvrthodině se už začaly přibližovat ony ke mně. Podařilo se mi dokonce cvaknout okamžik, kdy došlo ke spojení (páření). Pak jedna odplula, ale ta druhá na mě začala být ještě více zvědavá. Fotil jsem tak moc, že jsem až zaplnil kartu, občas jsem něco promazal a fotil dál, byla u mě prostě pořád a zvědavě si mě prohlížela. Asi po třičtvrtěhodině se přiblížila na pár centimetrů, koukali jsme si z očí do oka, natáhl jsem k ní ruku a ona se jí zvědavě dotkla jedním z chapadel. Pokud by mi nedocházel vzduch, tak jsem si tam s ní mohl „hrát“ ještě pořádně dlouho, ale nezbylo než jí zamávat, rozloučit se a jít ven z vody. Tohle ale byla prostě pecka!

Někteří členové naší výpravy měli pod vodou extra velké štěstí a přímo při ponoru se kolem nich prohnali tři delfíni! No a asi bych to nebyl já, kdybych nevyfotil alespoň jednoho nahožábrého. V této oblasti se moc nevyskytují, vlastně jenom jeden druh Elysia crispata, a to ještě ne moc často, ale při našem posledním ponoru Pavel jednoho našel. No prostě když to vše shrnu, tak ostrov Bonaire pod vodou rozhodně nezklamal. Když si k tomu ještě přičtu tu absolutní volnost potápění, tak už plně chápu proč je tento ostrov nazýván rájem potápěčů a proč se sem většina potápěčů opakovaně vrací. S tím rájem to je až taková pravda, že dokonce na oficiálních SPZ na autech mají napsáno „Bonaire divers paradise“.

Ale tento malinký karibský ostrov nás nezklamal ani nad vodou. Jsou zde nádherné pláže s bílým korálovým pískem, kde jsme si párkrát také polenošili. Na severu ostrova je pak Washingtonův národní park, ve kterém se vyskytují plameňáci, pelikáni, leguáni a různé další druhy ještěrek. Ale oni se vlastně vyskytují po celém ostrově a zvědaví leguáni si přijdou pro něco dobrého k snědku klidně i ke stánku s občerstvením. Nebo třeba když jsme si mezi ponory dali jablko a jeho ohryzek odhodili směrem ke křoví, tak většinou asi nestačil dopadnou na zem a už ho nějaký ještěr držel v tlamě. No a s leguánem se tu můžete seznámit i jiným způsobem a to na talíři. V některých restauracích totiž z leguánů dělají polévku i hlavní jídlo. To jsme samozřejmě museli také ochutnat. Chuť bych asi trošku přirovnal ke králičímu masu se spoustou drobných kostí. Ale bylo to dobré a příště si ho dám klidně znovu.

Ostrov je také hodně prošpikován jeskyněmi, většina z nich je sice jen suchá, ale krásně z toho poznáte, kam až kdysi sahala voda. Na jihu ostrova jsou pak rozsáhlé plochy, které se využívají k získávání mořské soli. Čerpadly se sem nažene voda z moře, tu pak sluníčko vysuší a zbyde sůl. Ta se dnes shrnuje buldozéry, ale dříve tuto práci dělali otroci. Dodnes tu stojí takové malé domečky, ve kterých byli otroci „ubytováni“. Člověk by si řekl, že se tam mohli vejít tak maximálně dva, ale tenkrát se jich tam tísnilo třeba i dvacet.

I tato výprava se velmi vydařila a všichni si z ní odvezli spoustu zážitků, na které jen tak nezapomenou. A je mi jasné, že Bonaire můžu klidně zařadit na seznam oblíbených lokalit, protože i pokud vezmeme poměr cena/výkon, tak z toho Bonaire vychází velmi dobře. Už nyní se mě řada lidí ptala, jestli tam příští rok opět připravím výpravu. Uvidíme, jestli to bude hned příští rok nebo až napřesrok, ale na Bonaire se určitě vrátíme. Takže pokud byste se k nám příště chtěli na karibské potápění přidat, tak mě neváhejte kontaktovat. ;-)

Fotografie z podvody najdete v galerii zde.