Togiany 2015
Po loňské vydařené dovolené na Togianech a po několika dotazech od kamarádů, zda se tam zase nevydáme, se nakonec dala do kupy skupinka osmi lidí a ta v únoru vyrazila směr Togianské ostrovy. Letos jsme trošku modifikovali cestu. Letěli jsme opět s Emirates, ale tentokrát z Mnichova, důvody k tomu byly dva. Jednak cena letenky, která byla z Mnichova výrazně levnější a za druhé, že z Mnichova do Dubaje lítá Airbus A380. Je to opravdu neuvěřitelné letadlo, když jsme ho poprvé viděli na vlastní oči, nevěřili jsme, že něco takového může vůbec vzletět.
Dubaj nás ráno přivítala písečnou bouří, to pro nás nebyla dobrá zpráva. Udělali jsme si tady totiž asi 12 hodinovou pauzu a měli sme již zakoupené lístky na nejvyšší stavbu světa - Burj Khalifa. Když jsme se vymotali z letiště a uložili příruční zavazadla do úschovny, zamířili jsme na stanoviště taxíků. Ptali jsme se po velkém taxi pro 8 osob, ale takové zde bohužel nemají, poslali nás ale kousek dál, kde jsou prý taxíky pro nás… Tam stálo několik černých limuzín Lexus a u nich patřičně vyšňoření řidiči. Mysleli jsme že to bude hodně drahé, ale nakonec nám řekli celkem přijatelnou cenu a my se tedy vezli jako honorace ;o)
Dorazili jsme do Dubai Mall, kde jsme si prohlédli obrovské mořské akvárium a pak už pomalu vyrazili na prohlídku Burj Khalify. Už jenom cesta výtahem nahoru na vyhlídku ve výšce 452 metrů je zážitek, výtah sem totiž vyjede za pouhých 60 vteřin!!! To je skoro rychlejší než u nás v paneláku do třetího patra ;o) Díky té písečné bouři však bylo sotva vidět na zem, ale i tak to byl nezapomenutelný zážitek. Po návštěvě věže jsme si ještě vzali taxíky, které tu jsou velmi levné, a víc než hodinu jsme jezdili po Dubai, abychom viděli i další zdejší zajímavosti. Pak už hurá na letiště a pokračovat směr Jakarta.
Lion Air nám posunul let do Gorontala a tak jsme v Jakartě nemuseli čekat tak dlouho, dali jsme si něco malého k jídlu v letištní restauraci a přesunuli se autobusem na vnitrostátní terminál. Po mezipřistání v Makasaru jsme v sobotu v podvečer přistáli v Gorontalu (z Prahy jsme vyráželi ve čtvrtek v poledne). Dvěma auty jsme pokračovali asi 4 hodiny do Marisy, kde jsme se po desáté večer nalodili na malou rybářskou loď, která v nás moc důvěru nebudila. Ale místní na nás byli hodní, věděli že jsme z Evropy zvyklí na určitý komfort, tak nám na dřevěnou palubu dali papírové kartony, abychom to měli pohodlnější. Cesta měla trvat 4-5 hodit, loď ale nejela tak rychle jak bylo plánováno a navíc se okolo jedné ráno nějak rozbil motor a my zůstaly stát bez pohonu a jakéhokoliv spojení uprostřed moře. Místní po nějaké době motor provizorně opravili a loď se opět vydala kupředu, tentokrát však ještě pomaleji za neustálého chlazení motoru (polévání slanou vodou). Okolo sedmé ráno jsme konečně dosáhli našeho cíle Sifa Cottage na ostrově Waleakodi.
Teď už nás čekalo 14 dní pohody, krásného nerušeného potápění, výborného jídla a spousty nových zážitků. Trošku jsme měl obavu, že potápění bude stejné jako lodi a že nic moc nového neuvidíme, opak byl ale pravdou. Navštívili jsme několik nových lokalit, viděli spoustu živočichů, které jsme loni pod vodou nepotkali, ale zase jsme neviděli některé, které jsme potkali loni.
Do potápění jsme se lotos pořádně obuli, já osobně udělal 28 ponorů. A opět nám učarovaly noční ponory, těch sem letos udělal 8 a některé z nich atakovali délku dvou hodin, u Huga dokonce hodiny tři. Při nočácích jsme potkali například karetu, ke které jsem se poprvé dostal tak blízko, že jsem si ji opravdu mohl pohladit, našli jsme také obří červené nahožábré plže, až doma jsem z internetu zjistil, že se jedná o španělskou tanečnici, netušil jsem, že dorůstá takto velkých rozměrů. Viděli jsme i papouščí ryby spící v úkrytu, který si vyrobily z vlastního slizu, v jakési slizové kouli, která je chrání před predátory. Přímo na housereefu jsme i při nočním ponoru potkali žraloka černoploutvého. A mě před objektivem několikrát krásně zapózovali kalamáry a také ježíci, které si mi podařilo nafotit i v nafouklém stavu, tomu jsem pravda musel trošku pomoci. Prostě k vidění toho byla pod vodou spousta, což je i vidět ve fotogalerii.
Samozřejmě jsme opět jenom nepotápěli, udělali jsme opět výlet do cikánské vesnice, kde nejspíš díky mě mají fungl nový a dokonce částečně betonový most. Byli jsme tu dokonce na ponoru a lokalita byla pojmenována Michal´s Bridge, takže jsem zde opravdu zanechal svou stopu. Proběhl i výlet do netopýří jeskyně a na jelly fish lake. Tady jsme dokonce potkali jediné čtyři turisty za celou dobu pobytu na Togianech a světe div se, dva z nich byli Češi.
Také jsme tu letos oslavili jedny narozeniny, oslavenec Vodník na ně chtěl objednat nějaké víno, to tu ale neznají, tak se objednala místní pálenka Arak. Zajímavé bylo hlavně v čem nám ji přivezli – u igelitových pytlících. Možná byste čekali, že v nich byla zavařená, ale kdepak, normálně to bylo zavázané na uzlík, stačilo odtrhnout roh a už se mohlo nalévat. No pěkně jsme se zpytlíkovali ;o)
Opět to uteklo jak voda a my se po 14-ti dnech vydali zpět, po zkušenostech s lodí jsme na cestu zpět objednali již osvědčenou loď z loňského roku. Stejně jako loni jsme přespali na hotelu v Gorontalu, kde jsme v noci zažili zemětřesení. Nebylo nijak silné a epicentrum bylo celkem daleko, ale najednou sem cítil, jak se se mnou hýbe postel. Let s Lionem byl tentokrát bez problémů, překvapení nás čekalo až na letu z Jakarty do Dubaje s Emirates a bylo to překvapení příjemné. Letěli jsme Boeingem 777-300 ER s kapacitou 427 sedadel, no a na palubě nás bylo tak 60 cestujících. Každý jsme si tedy zabrali jednu řadu sedaček a krásně jsme se rozvalili. Tohle už asi jen tak nezažijeme.
Dovolená to byla opět nádherná, příští rok už asi vyrazíme někam jinam, ale na Togiany se ještě určitě vrátíme, protože je to opravdu malý ráj na zemi.
Fotky najdete ve stejnojmenné fotogalerii zde.